Pan učitel Josef Požár

Řídící učitel Josef Požár

pan_uitel_porNarodil se 17. prosince 1902 na Cyrilově.  Když mu bylo 8 let přestěhoval se na nějaký čas do Kadolce, kde vychodil obecnou školu jako nejschopnější žák. Svoje vzdělání prohluboval na měšťanské škole a potom na hospodářské škole ve Velkém Meziříčí. Poté pracoval jako adjunkt na velkostatku Křižanov, který v té době vlastnili Tauberovi. Tam pochopil, že tato práce jej neuspokojuje a přihlásil se na učitelský ústav v Brně. Po jeho absolvování nastupuje jako učitelský čekatel při dvoutřídní obecné škole v Pavlově. Od 1. září 1928 nastupuje na obecnou školu v Horních Borech. V roce 1937 dostává na této škole definitivu učitele a 24. srpna 1939 je ustanoven jako zatímní řídící učitel. Jeho předchůdcem byl řídící učitel František Kratochvíl, který odešel do školy v Chlumku. Pan Požár od doby, kdy přichází na školu v Horních Borech, aktivně vstupuje do jednání o stavbě nové školy. Již od roku 1924 se vedly neustálé spory mezi obcemi Dolní a Horní Bory o místě stavby školy. Nicméně k dohodě došlo a 10. září 1939 byl vypsán konkurs na stavbu nové školy a tím se posílila naděje, že děti obou obcí budou moci navštěvovat důstojnější místo na vzdělávání než doposud.

21._s_kol._u._hnzdilovou_a_stakovou_ped_kolou_u_kostela_v_hornch_borechpan_por_16._dm_v_cyrilov_souasn_stavSvoje vlastenectví potvrzuje společně s manželkou Marií účastí v podzemním hnutí proti fašismu. Již 1. srpna 1939 bylo zřízeno podzemní hnutí pro Horní Bory a okolí pod heslem „Ochrana národa" (Národní odboj) a označení R3. Byla to skupina generála Luži. Vedoucím této skupiny byl zatímní řídící učitel zdejší školy Josef Požár krycí jméno Emil. Zakladatelem odbojové skupiny byl František Maloušek, řídící učitel z Kadolce. Jeho nejbližší a nejvěrnější spolupracovníci byli Josef Doležal, cestář z Rousměrova, Štěpánka Hnízdilová, výpomocná učitelka z Hornoborské školy, římskokatolický farář v Horních Borech Metoděj Životský, Josef Kvapil, stolař a Rudolf Zástěra obchodník z Horních Borů. Všichni zúčastnění složili přísahu, že podstoupí i smrt, ale nic neprozradí a že se budou řídit rozkazy vedení. Úkolem odbojové skupiny bylo získávat zprávy, plány německých objektů a předávat je velení a v případě potřeby zakročit i zbraněmi. Záškodnickými akcemi a sabotážemi škodit okupantům.

V roce 1944 byla skupina napojena přímo na velitelství „Miličního sboru 8" v Brně. Členové skupiny se scházeli na tajných schůzkách ve zdejší škole nebo u dřevěného kříže na Radenických Olšinách. To bylo také místo, kde byly prováděny shozy materiálu a potravin pro partyzány.

Rok 1944 byl pro zdejší odbojovou skupinu osudný. Do zdejšího kraje přišli sovětští zajatci a bylo jim třeba pomoci. Nejdříve byli přechováváni v Radenicích u pana Jindřicha Macha a ve Skleném nad Oslavou u Aloise Skryji. Bylo navázáno přímé spojení s velitelstvím „Miličního výboru 8" v Brně a zde bylo rozhodnuto, aby zajatci buď odešli, nebo aby byl pro ně zřízen důkladný kryt. Ten byl zbudován v Radenických lesích. Jenže celá akce byla vyzrazena gestapu a všichni kdo se v lesích skrývali a přechovávali zajatce, byli dne 31. května 1944 pozatýkáni. Pět z nich bylo zvláštním soudem odsouzeno k smrti a další odsouzeni k mnohaletým káznicím.

Pan Josef Požár byl zatčen gestapem 6. července 1944 o 8 hodině ranní a odvezen do věznice v Jihlavě, kde byl krutě vyslýchán a mučen.

3. září 1944 byl převezen na Kounicovy koleje v Brně. Zde byl vyslýchán vyšetřujícím soudcem lidového soudu a byla na něj vypracována obžaloba pro přečin velezrady. 22. září 1944 je převezen do věznice ve Vratislavi. Dne 24. ledna 1945 obklíčila sovětská vojska Vratislav. To byl důvod k dalšímu přesunu, a sice do Waldheimské věznice, kde měl 28. ledna 1945 proběhnout proces. Ovšem s rychle se blížícími sovětskými vojsky k němu nedošlo a 26. února 1945 byl převezen do Plavna. Tady zažil a přežil zničující nálet Američanů, nejkrutější zacházení s vězni, jako bylo neustálé bití, ponižování, šikanování a trápení hladem. 24. března 1945 byla plavenská věznice zasažena těžkým náletem, při němž byly použity zápalné bomby. Z tohoto smrtícího pekla se mu podařilo sice uniknout, ale fašisté uprchlé vězně pochytali, shromáždili a umístili do káznice v Cvikově. Zde byl pan Požár umístěn na samotku. Životní podmínky byly nesnesitelné. Záměr Němců byl vězně ničit hladem. V té době vážil pouhých 58 kg, když před zatčením měl 98 kg. Navíc se přidávají zdravotní problémy s dolními končetinami. Záchrana přišla 17. dubna 1945 o ½ 6 večer. Cvikovská věznice byla osvobozena Američany a přítomní vězni byli zachráněni před absolutním vyhladověním. 16. května  1945 byl transportován přes Karlovy Vary a Prahu do svého rodného Cyrilova, kam přijel 19. května. Svoji lásku k vlasti a místní škole dokazuje tím, že již 1. září 1945 přerušuje zdravotní dovolenou a nastupuje do školy v Horních Borech.

S podlomeným zdravím se také zapojuje do práce na dokončení nové školy. Když byla nová škola v září 1947 slavnostně otevřena, je jmenován ředitelem. V této funkci však nepůsobí dlouho. Po únoru 1948 se odmítl zúčastnit násilných čistek v učitelském sboru, a proto byl degradován na řadového učitele a hrozilo přeložení na jinou školu.

Dne 21. srpna 1948 v 21 hodin se v místnosti obecní kanceláře sešlo 9 členů výboru KSČ z Horních Borů a 5 členů z Dolních Borů, aby projednalo přeložení pana Požára na jinou školu. Zde bylo rozhodnuto, že bude zaslána žádost na Okresní školní radu o ponechání pana Požára na zdejší škole. Žádost byla opatřena razítky obou organizací a podpisy členů výboru KSČ obou obcí.

Žádosti bylo ze strany Okresní školní rady zřejmě vyhověno, protože na místní škole zůstal i nadále, ale již jen jako řadový učitel.

Pan učitel Požár byl velice charakterní člověk s citlivým přístupem ke všem žákům. Učil na základním stupni vždy ve trojtřídce, nebo dvojtřídce, tj. 2-4. ročník. Práci ve škole věnoval svoji veškerou sílu a čas. Dokonce si vyráběl učební pomůcky. Známé byly pomůcky na znázornění násobilky. Měl blízký vztah k hudbě, hrál na klarinet, housle, klavír a ve chvílích, kdy na něj padl smutek, chodil si zahrát o polední přestávce na varhany do kostela v Horních Borech. Další jeho zálibou byla myslivost. Chodil nejen na hony, ale v zimě společně se svými dcerami Marií a Vlastou chodil zakládat krmení pro zvěř.

Společně s manželkou vlastnili menší hospodářství, které také vyžadovalo čas a práci.

Pan učitel Požár ukončuje své učitelské povolání o letních prázdninách v roce 1963, kdy odchází do invalidního důchodu. Neučil již od roku 1961, kdy se projevily následky vězení a byla mu amputována pravá noha pod kolenem. Svoji životní pouť ukončil 7. dubna 1984 a je pochován na hřbitově v Horních Borech.

pan_por_27._eskoslovensk_vlen_k_1939img_20170515_085027Za zásluhy v odboji za osvobození Československé republiky mu udělil prezident republiky dne 24. dubna 1946 Československý válečný kříž 1939.

Paní Marii Požárové byl udělen Pamětní odznak NRR (Národní revoluční rada) Radou velitelů ilegální vojenské organizace 1939-1945 v Brně dne 28. října 1945.

V roce 1990 požádala paní Marie Požárová o učitelskou rehabilitaci. Žádost byla odeslána Okresní rehabilitační komisi na ONV Žďár nad Sázavou.

Plné znění žádosti:  Žádost o rehabilitaci mého manžela, řídícího učitele Josefa Požára na škole v Horních Borech. Manžel nastoupil učitelské místo roku 1927 v Pavlově, kde působil do roku 1929 (školní kronika ZŠ v Horních Borech uvádí rok 1928 pozn. kronikáře), odkud byl přeložen na obecnou školu, kde od roku 1938 zastával funkci řídícího učitele (školní kronika uvádí 24. srpen 1939 pozn. kronikáře). Jeho přičiněním byla započata stavba nové školy. Po okupaci naší republiky roku 1939 nacistickým Německem se zapojil i se mnou do protifašistického odboje ve skupině „Miliční 8". V roce 1944 byl zatčen gestapem a vězněn až do osvobození. Prošel několika koncentračními tábory v Německu, kde byl na konci války osvobozen Americkou armádou. V bídném zdravotním stavu se vrátil koncem května 1945 domů. S podlomeným zdravím začal učit jako ředitel na nové škole Hany Benešové v Borech až do února 1948, kdy se odmítl angažovat v násilné čistce učitelského sboru. Tím byl degradován na učitele. A název školy Hany Benešové byl zrušen. Za zásluhy v odboji za okupace byl udělen manželovi Československý válečný kříž 1939 a mě pamětní odznak za zásluhy v odboji. Po roce 1948, kdy byl degradován z politických důvodů do funkce učitele s podstatně menším platem, učil až do roku 1961, kdy se projevily následky vězení. Byla mu amputována pravá noha pod kolenem. Od té doby byl v invalidním důchodu a pak ve starobním, s důchodem 1100 Kč. Žádám rehabilitační komisi o navrácení cti řídícího učitele, kterým můj manžel bezesporu byl a pak byl šikanován jako poslední učitelský čekatel, kterému nebyl přiznán ani patřičný důchod za jeho zásluhy, jak za osvobozenecký boj, tak i za jeho pole působnosti. Přikládám kopie vyznamenání - válečný kříž a pamětní odznak. V Cyrilově 28. září 1990 Marie Požárová, Cyrilov 6, 594 61 Bory.

Žádosti paní Požárové bylo vyhověno a tak jméno pana řídícího učitele Josefa Požára bylo po mnoha letech očištěno.

Zvláštní poděkování patří paní Ing. Vlastě Růžičkové, dceři Josefa Požára za poskytnuté informace. Dále pak panu P. Zikmundovi a paní M.Zmeškalové za zapůjčení fotografií.

Použité materiály:

- Kronika II. díl Základní školy v Borech

- Zápisy ze schůzí KSČ v Horních Borech

- týdeník Vysočina ze dne 11. března 2010

- vzpomínky pamětníků

Ludvík Prokop

V prosinci 2012 jsme si připomněli 110. výročí narození pana učitele Požára a je moc dobře, že pan ing. Prokop si dal tu práci a zpracoval jeho životopis. Je ale málo dostupných materiálů, ze kterých je možné čerpat.

Proto prosíme vás všechny, kteří pana učitele pamatujete o vaše vzpomínky a zejména o fotografie! BK